na Blog.cz

Asi za 5 minut, přesně před rokem se můj život zase trochu změnil. Více než trochu, mnohem více. Jeden z nejintenzivnějších zážitků mého života, který se do mé mysli vrací snad každý den, zážitek, který vyrval mozek a srdce z mého těla, přejel je jako buldozér, vystřelil je na Mars a poslal je v tomto stavu opět zpátky ke mě. Poprvé v životě jsem zažila dokonalost. Vážně. Tohle bylo dokonalé.

Teď se půjdu podívat na celý koncert na youtube.

Miluju je.

V tuto dobu už jsme tam čekaly... dneska to asi nezvládnu, vážně ne.

Na krku mám pověšený program, v ruce svírám DVD, na sobě mám tričko, které tak ladí s tím DVDčkem a hroutím se.

Ale za chvilku odcházím. Ale určitě dnes ještě napíšu, jestli na to budu mít sílu.

2 roky. To není možné, musí to být tak 5 let.

Na tohle jsem úplně zapomněla, ale jakmile jsem to před chvílí viděla, opravdu živě jsem si vzpomněla, přeneslo mě to zpátky. Bože, mám z toho husí kůži. Přesně si to pamatuju, vedle mě stál nějaký pán s brýlemi - intelektuál už na pohled, přesně takový ten typ, co poslouchá přesně takový typ hudby, neskotačil tam jako většina lidí, jen stál, zaujatě se díval a pohupoval se do rytmu :-) A děvčata se pořád něčemu smály, dívaly se na stromy okolo a zažívaly legrační momenty s velmi starostlivou sekuriťačkou.

Začala to tak nenápadně, já jsem vůbec nevěděla, co mám čekat. Pořád tam blikal nápis Digitalism a hrála taková tichá melodie a pak ... oni dva se tam objevili, chvilku nic a pak... můj mozek explodoval, moje čelist mi spadla někam 50 metrů pod zem (samozřejmě jen obrazně řečeno :-D) a byla jsem součástí něčeho, co jsem ještě nikdy předtím nezažila, od první sekundy jsem věděla, že na tohle nikdy nezapomenu. "Nějací" R.E.M. na vedlejší stagi mě vážně už ani trochu netrápilli :-D Poprvé v životě jsem taky pocítila, jaké to je, když skutečně cítíte rytmus doslova uvnitř své hlavy, poznala jsem, jaké to, když se uvnitř vašich uší něco hýbe vlivem rytmu a bas a bolí to, ale vy to rádi překonáte :-)  Po koncertě jsem byla jako by mě někdo praštil něčím hodně těžkým po hlavě :-D

Jeden z nejintenzivnější zážitků mého života.

A Travis ... to byl tak strašně milý koncert, plný pozitivní energie a radosti a omdlévání a zoufalých pohledů :-)

Tady je takové šikovné video se setřihy z koncertů několika kapel, shodou okolností většiny, které mě zasáhly ... The Killers, The Hives, Digitalism a Travis. A taky jsou tam Ladytron, Justice s I AM X, na které jsem na všechny chtěla jít, ale nemohly jsme kvůli čekání na Hives a pak taky Wombats a Maxïmo Park, a ještě jedna kapela. Při sledování toho videa se mi vybavuje moc vzpomínek, třeba u Wombats, to jsme zrovna doběhly v tom nehorázném horku, napůl na omdlení, ale stihly jsme asi 1,5 písně, z toho tu nejdůležitější - Let's Dance To Joy Division, která byla jako náhosou zrovna ta poslední a z té je taky kousek v tom videu. Nebo pak třeba Maxïmo Park, jak to tak vidím, vzpomínám si, jak jsme seděly na takové travnaté ploše a říkaly jsme si, jaká je to strašná nuda :-) A pak jsme vlezly do nějakého stanu, kde hrála nějaká zvláštní kapela.

A ty záběry Killers, to nejde komentovat, ten koncert měl tak strašně silnou atmosféru, kterou jsem cítila, i když jsem skoro nic neviděla a i když jsme stály dost daleko od pódia a i když jsem většinu času uvolňovala místo těm, kteří chtěli projít. Škoda, mohlo to být jinak, kdyby se Doherty uráčil přijet a kdyby tamější sekuriťáci nebyli takoví tupci. Ale i tak mě tento koncert ovlivnil tak strašně moc a zapříčinil spoustu věcí.

The Hives, byl to strašný masakr, ale samozřejmě úžasný koncert, i když jsme na sobě měly přimrzlé vlastní oblečení, to umírání za to stálo :-)

A to jsem ani nezmínila Bahno ♥ :-)

Ale to se už vyjadřuju k těm dalším dnům. Dneska je výročí 1.dne.

Tak strašně moc bych to chtěla zažít celé znova.

It's love.

Dneska je zase takový ten den, kdy se mi vybavují pocity a vzpomínky...

A je to tak nádherné, cítím atmosféru koncertu Killers na RfP a dalších koncertů, každý má atmosféru úplně jinou a nezaměnitelnou a nádhernou. V takových chvílích jako tahle si uvědomuju, že pro ty chvíle žiju, pro koncerty, pro hudbu, že jsou to ty nejkrásnější a nejšťastnější události mého života.

Ale nejhorší je, že to, že do mě vjede něco jako elektrický proud a já cítím, co jsem cítila, když jsem  byla na těch místech, nedokážu ovládat. Příjde to znenadání jednou za dlouhou dobu. (Pak si většinou zpětně uvědomím, že vlastně ten den bylo stejné počasí jako tehdy nebo stejná vůně ve vzduchu nebo tak něco.)Ovšem před chvilkou mě napadla hrozná věc, co když to někdy zapomenu? A měla jsem potřebu o tom napsat sem...

Co když ke mě tyhle stavy přestanou "přicházet"? Já si z těch koncertů nic nepamatuju, nemám v paměti žádná fakta... Nedá se to nijak zaznamenat, mám strašný strach, nechci o to přijít, protože mě to dělá šťastnou a jsou to mé vzpomínky na nejkrásnější chvíle v mém životě. A co když je tohle naposledy, co se mi ty pocity vrátily? A pak už nikdy nebudu vědět, jak úžasné to tehdy bylo. Pokaždé, když se mi tohle stane, mám potřebu s tím něco dělat, nějak ty pocity zachytit, ale nejde to (pro to neexistují slova ani nic jiného)a pak jsem z toho strašně zoufalá zrovna jako teď.

Chtěla bych to všechno vrátit zpátky a zažívat znovu a znovu, ale to zřejmě nejde (nebo jde, ale neví se o tom) a tohle je moje jediné "spojení". Chci tyhle pocity zažívat celý život, pořád, nechci na ně nikdy zapomenout... protože ... a už zase nevím, jak vyjádřit, co chci vlastně řict... jako obvykle 

Chtěla bych, aby existoval nějaký přístroj, který bych si mohla připojit k mozku (nebo srdci? :-)) a mohla někam zaznamenat všechny mé vzpomínky a to, co cítím...a pak si to přehrávat, kdykoliv budu mít chuť (tzn.pravděpodobně permanentně)

Závěr: Miluju Killers