Už tady asi nedokážu pokračovat. Už nedokážu a hlavně nehci být tou osobou, kterou jsem tady často byla, to znamená někým, kdo vlastně vůbec nejsem já. Jsem někdo jiný než by si člověk, který četl něco na tomto blogu, asi pomyslel. Z nějakého důvodu jsem získala dojem, že mě lidi takovou chtějí mít, a to je pro mě velmi složitá věc i v mém skutečném životě.

Možná se sem vrátím, to bych opravdu chtěla, mám to tu vážně moc ráda, ale jedině až za nějakou dobu.

Chtěla jsem začít někde jinde od začátku, ale ono to nějak nešlo. Už vůbec necítím potřebu někam něco psát. Chtěla jsem psát o tom, co mě trápí a co mě opravdu zajímá. O svých skutečných nejhlubších pocitech, ale to tady udělat nemůžu, protože je to jednak moc osobní a tenhle blog je známý mnoha lidem a taky protože bych se setkala beztak jenom s posměchem všemožných tupých hlav, které se v poslední době nekontrolovatelně rozmnožují a svět je jich plný. A to mi za to nestojí. To je nejspíš hlavní důvod, proč už zřejmě nebudu pokračovat.

Chtěla jsem psát o svých pocitech, ale slovy nedokážu své pocity popsat, nedokážu vyjádřit, co jsem vlastně chtěla sdělit a to může být taky docela deprimující. Chtěla jsem psát o sobě, ale já ani nevím, kdo přesně jsem... vlastně vím, ale je to hodně složité.

Možná to tak nevypadá, ale blog může být taky velmi omezující věc. Když o něčem nenapíšete, lidé si myslí, že to k vám nepatří, protože nevídí důvod, proč by mělo. A pak o vás mají falešné představy. To je taky jeden z důvodů.

Prozatím se loučím, není to závazně, nechci, aby to vypadalo, že odcházím navždy,blog nezruším, to bych nedokázala, vždycky to bude můj blog, možná se vrátím, možná začnu jinde, kde mě nikdo nezná, možná si to rozmyslím a hned zítra napíšu článek... nevím, nejsem si ničím jistá...

Už teď začínám mít pocit, že bych to neměla udělat. Ale sama nevím, co mám nebo nemám udělat. Potřebuju čas ... když jsem teď psala tenhle článek, byl to první článek po dost dlouhé době. Ten pocit, když jsem ho psala se mi líbil, byl to mně moc dobře známý pocit. Mám ráda psaní článků, a o to větší hrůzu mi teď nehání, co jsem to v tom článku vlastně psala. Že je konec. Ale to já nechci... tak teď už vážně nevím, co dělat.